Víkendovka ve Cvikově -- Zápisky Trosečníků
Čtvrtek 7.2.2008 z pohledu Pavla
Ve středu večer jsem dorazil do Ústí k rodičům, abych mohl ve čtvrtek večer v pohodičce na Ústecký hlavní nádraží. Bylo nahlášených 10 lidí včetně mě. Ze zkušenosti vím, že nikdy nepřijde 100% lidí. Vždycky alespoň jeden nedorazí. Ve středu večer mi napsal br. Hájek SMSku: "Vzpoura v rodině. Chleba, česnek, olej ohroženy. Shalom". Znamenalo to, že Kája a Jana nepojedou, protože jsou to lemry. Balení bylo v chaosu, na nádraží jsem dorazil pozdě. Už chyběl jen Čenda. Ačkoliv jsme po Čendovi velice toužili, nedorazil. Takže v sedmi místo v deseti. Sestava tedy byla: Káťa (v oblečení jak do divadla), Verča, Kamil, Pepa Hauf, Pepa Vičar Ája Ajá. Zasedli jsme spíš rozpačitě do prázdného ponurého kupé. Nikomu se nechtělo moc mluvit, přemýšleli jsme co je asi s Čendou.
V Děčíně jsme měli první přestup. Do motoráčku. Tady nám už z venku naznačovala iniciatiní paní průvodčí, že tenhle expres je její a žádný batohy na sedadlech nebude tolerovat. Pepa H. to nějak přeslech nebo co. Když potom přišla zkontrolovat lístek, pěkně to schytal. Nepomohlo vysvětlování, že batoh se do té 20cm škvíry nevleze. Pepa tedy uchopil batoh, výrazně se zapotácel pod tou tíhou brambor, cibule, 2 zavařovaček masa, 1 plechovky a jal se baťoh natlačit tak jak tak. Když šéfová viděla, že tudy cesta nevede, otočila: "Co blázníte vždyť se vám to tam nevejde! To přece vidíte! Nedávejte to tam!" Zmatený Pepa byl rád, že batoh skončil zase spokojeně vedle něho. Druhý přestup na vlak - Česká Lípa, opět motorák. Třetí přestup, tentokrát na bus, Nový Bor. Tady jsme si chvilku počkali, pobyli jsme se v smradlavý, ale zateplený čekárně, zahráli na kytaru, asi potěšili vrátnýho a vyrazili do Cvikova. Mimochodem v Novém Boru je Plus, když jdete pořád rovně, po hlavní, tak ho nemůžete minout :-)
Dorazili jsme do Cvikova. Šílený město plný paradoxů. Nalevo paneláky napravo úplně jiný svět, míjíme kostel. Zastavujeme a zachvíli jsme u domnělé fary. Je to fara, nebo to není fara? Zvláštní bylo, že po zazvonění začal štěkat pes. Už jsme chtěli brát nohy na ramena, ale otevřel náš kamarád Ruda s fenou Besinkou. Uvedl nás v zimních bundách do pokoje kde bylo cca 35 st. C a ukázal nám svou faru, svůj pokoj 4 v 1, záchod, koupelnu. Pak naučil Pepu topit a šlo se spát. Kamil si našel fajnový místo, vypadalo to tam jak v nebi, ale k ránu z toho bylo spíš peklíčko...
Pátek z pohledu Kamce
Něco po půlnoci jsme šli spát, ale holky a pepa h. dělaly cavyky s koupelnou, takže se spát nedalo, navíc na místě kde sem spal(btw. Z blíže neudaných důvodů sem jako jedinej spal sám stranou a to přímo u pece)mi svítila pouliční lampa přímo do očí, takže konec prostě.
Ráno začal pepa h. se svými provokacemi zas, tentokrát si pustil muziku do sluchátek, docela nahlas... u snídaně se nám snažil namluvit, že šlo o budík..(ve čtyry ráno??)..
Po budíčku, mi jistá část lidí(4-5) okolo pepy poděkovala za blbý spaní, mluvili něco o dřevorubcích, pile, a tak, pavel mě naštěstí podržel a zcela vyvrátil tyto spekulace..
Během snídaně přišel ruda a sháněl schopný lidi na pomoc se dřevem, šli jenom kluci...
Potom se šlo ven, hledali jsme hřiště na hraní. Cestou ája potkala svojí kámošku týnu, (která nás přes áju pozvala k nim na čaj o páté,nacož jsme kejvli, ale nakonec to všecko padlo, asi si to rozmyslela, čemuž se nedivim...) Pavel se cestou choval dosti řekněme nepříčetně, celou naší výpravu brzdil svými japonskými moresy fotit všecko co je naprosto normální , třeba značka zákaz vjezdu, nebo německý(podle něj holandský) nápis na domě,pak místní HOTEL(bez H a E) atd... Taky mě dost překvapila “dacanovost“ místních záškoláků, na otázku „kde je tu naky hřiště?“ nedokázali odpovědět a jenom krčili rameny...
Po určitý chvíli jsme dorazili k rybníčku, kde napadlo Pavla uspořádat štafetový běh po obvodu vody po dvou trojicích...běh to byl docela vyrovnaný, tak vyrovnaný že vítěze nešlo určit (i když podle ověřeného zdroje Ája & Pepa vyhrálo moje družstvo)..
Zase po chvilce jsme se zastavili a to už na krásnym fotbalovým hřišti HC(??) Cvikov a konečně přišel vytouženej fotbal, terén sice nic moc, ale všecko to kompenzovala naše jistota v bráně – Káťa, musim říct, že také díky ní skončil tento zápas naší prohrou – „Káťo díky:-))“. Docela fajn fotbálek uplně pokazil Pavel se svým pravidlem, že kluci maj mít svázaný ruce za zády, nejvíc to asi pocítil pepa když se zamotal sám ve svých kličkách, a následně podklouzl a spadl.. při fotbalu taky ještě bylo dobrý pepovo smrkání do kapesníku, to dál rozšiřovat nebudu,fotky mluví za vše :). Pak byla schovka, celou dobu pykal jenom pavel, kterymu to moc nešlo,on se totiž pohyboval po radiusu cca 25m od pykoly...taky sme hráli hru „odnes co nejdál vrať se včas“ nebo tak něco, no vítěze snad ani nemusim řikat, ale co bylo dobrý to byl druhej pepův pád, byl z toho dost na čočku... pak přišla hra Kompot, a po stručném vysvětlení pravidel, jsme začli hrát, po naky chvilce hry sme zjistili, že pepa h. vůbec neví o čem to je, a to se ani neozval, no dobrý, ale za chvíli se jako větší pakoš projevil pepa, kterej nejenom že to nepochopil, a neřek nic, tak navíc byl tak omezenej že se ani nesnažil to pochopit.
Cestou zpátky sme potkávali místní lidi, koukali na nás z oken, a pavel je samozřejmě provokativně a jako jedinej zdravil, to pak ještě na naměstí zjistil, že tam něco zapomněl, už ani nevim co, možná špendlík, tak se musel vrátit...
Pak oběd, flákačov, mše v kapli, ruda a telka, a konec
Sobota: Výlet na Klíč podle Áji a Pepy
Probudili jsme se do krásného slunečního rána, netuše, že Pavlův sen jít na Klíč, horu měřící 740 m, se stane skutečností. Posnídali jsme, pošvindlili a nakonec toto radostné dopoledne plné úsměvů přerušil Pavel. Zavelel: „Jde se na klíč!“ protesty na sebe nenechaly vůbec čekat, avšak na Pavlově rozhodnutí nic nezměnily. Tak jsme se teda oblékli, zuli bačkůrky a obuli po vzoru Katky správnou turistickou obuv.
Šli jsme cestou necestou (a to doslova), bahnem nebahnem, louží nelouží, bažinou nebažinou, Klíč neKlíč... (a to všechno doslova). Vyčerpával nás každý krok a znechucených přibývalo. Výlet nás začal bavit až na vrcholu Klíče. Ale nebudeme předbíhat. Cestou jsme totiž zažili neuvěřitelná dobrodružství. A to nemluvíme o cestě zpátky, ale nechceme předbíhat. Potkali jsme Elfa zakomponovaného do školní fasády (je podobný jednomu ministrantovy, ale naštěstí pro něj nevíme jak se jmenuje), Pepulka rozveseloval divotvornou čepící, Pavel vymýšlel stále kratší a kratší cestu a Káťa si špinila své filozofické oblečení. Cestu nám křížily spadlé kmeny, potůček a silnice vyšší třídy. Před tou jsme se rozdělili na 10 (čti jedna-nula) skupiny. Jedna pokořila silnici jednoduše až (podle pánů) trochu trapně, a to obyčejným přejitím. Mužská část výpravy se odhodlala k riskantnímu kroku. Vnořila se do tunelu, kde byla spouuuusta vody. Místy až ke kotníkům. Tento tunel pánům umožnil uspokojit svůj chtíč po dobrodružství a hlavně... dostat se na druhou stranu. Samotné stoupání na Klíč bylo strmé až kolmé. Tady šly všechny žerty stranou a každý člen naší skupiny se musel soustředit na správné pravidelné dýchání.
Opravdovou odměnou za všechny nervy, bolesti a příkoří (hlavně ze strany Pavla) byl nádherný výhled okořeněný duhou a hlavně tatranky Opavia se skvělou příchutí. Na vrcholu bylo navzdory mírnému sněžení 18°. Ája nás zapsala do návštěvní knihy a udělali jsme vrcholové foto. To už jsme se vydali na sestup. Zpříjemnil nám ho sjezd volnou technikou, který jednoznačně vyhrála Verča. Na 2,5 kilometru se do naší smečky připletl nový kamarád Horst. Měl čtyři nohy, žádné rohy, studenej čumák a světlou srstičku. Měli jsme strach, že se někomu ztratil, a proto jsme ho chtěli před cestou do útulku trochu obveselit. O to se postaral vrchní vnadič Kamil. Naštěstí si však Horsta (Simona) vyzvedli nějací dobří lidé ve škodovce až ve Svoru. Cestu zpět do Cvikova nám zpříjemňovaly romantické červánky a taky dodání solí v podobě brambůrek Bohemia. Ukázalo se však, že tento náklad v našem žaludku zapříčiní malou obratnost a předvídavost na silnicích. Žijícím důkazem (naštěstí) toho je vrchní vnadič a breakmaster Kamil. V jedné z ostrých zatáček dostal přímý nástrk od cinkajícího nezkušeného cyklisty. Když Kamil dobreakoval, šli jsme trochu otřeseni dál. Na faře si nás znovu koupil do své přízně Pavel výbornou rajskou. Celý den pak završilo herní dopůlnočno... hráli jsme Tichošlápka a Tagadá Čink čink příjemně nás zabavily a docela zblbly. Celý tento den pak byl naprosto dokonán v teple našich spacáků a na vlnách snů, které si málokdo pamatuje.
Neděle podle Verči a Káti
Nedělní ráno se podobalo všem předešlým s tím rozdílem, že tentokrát nám v hlavách kroužila neveselá myšlenka: Nastává den odjezdu a my se musíme připravit na cestu. Čeká nás rychlé balení a poklizení milého příbytku, který se stal na pár dní naším domovem. Moc času však nemáme, vždyť už v 10 hodin začíná mše svatá s naším kamarádem otcem Rudou. Všichni jsme se těšili a Ruda ani tentokrát nezklamal. Kázání bylo výborné. Jako vždy dokázal zaujmout, nejenom obsahem svých slov, ale i strhujícím řečnickým uměním. Dovolila bych si říct, že spokojení byly všichni. Po mši jsme měli ještě asi půl hodiny. Zabalili jsme poslední věci, rozloučili se s Rudou, pejskem Besinkou i kocourem Doktorem Emilem Holubem a vydali se na zastávku, kde jsme si ještě stačili zahrát hru Tagada čink čink. Opět jsme se všichni zasmáli, ale to už tu byl autobus a nás čekala cesta domů. Všichni jsem se do něj naskládali a odjeli ze Cvikova do Nového Boru, odtud do České Lípy, kde jme měli asi hodinu čas. Proto jsme se posilnili svačinou, rozloučili se s Pavlem, jež nás opustil směrem ku Praze, a čekali na vlak, který nás měl odvézt do Ústí.
Jindy všední rodné město nás přivítalo nádherným jarním počasím a my vyrazili vstříc zbytku druhé postní neděle.
