Varhany v kostele Nanebevzetí Panny Marie

Aktuální informace o situaci v iniciativě na záchránu varhan v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Ústí nad Labem:
 
Vyjádření P. Miroslava Šimáčka, arciděkana
 
Milí farníci, přátelé chrámové hudby, bratři a sestry,
 
dovolte, abych Vám poskytl aktuální informace ohledně řešení našich dnes již dosloužilých chrámových varhan. Jistě víte, že o způsobu jejich zprovoznění nebo náhrady uvažujeme několik let.    Důkladným prověřováním různých možností jsme došli k závěru, že nejde pouze o cenu opravy, ale především o nalezení správného, rozumného a pro nás také dostupného řešení.
 
Se spolupracovníky jsme zjistili, po četných konzultacích s odborníky  i zástupci varhanářských firem,  že oprava stávajících pneumatických varhan, které byly postaveny v roce 1930 pro sálový prostor v Dejvickém semináři, je prakticky rozumně neřešitelná.  Tyto varhany byly nainstalovány do našeho kostela v roce 1969 namísto původních velkých varhan zničených bombardováním na konci 2. světové války. Bylo to řešení odpovídající dobové situaci a dá se říci, že splnilo svůj základní účel. Životnost pneumatických varhan se dnes odhaduje na 50 let. I přes nákladnou údržbu po 87 letech naše (meziválečné, ne příliš kvalitní) varhany tak dosluhují.
 
Větší - renomované varhanářské firmy na naše oslovení většinou ani nereagovaly. Obdrželi jsme pouze dvě nabídky opravy - rekonstrukce, které alespoň zhruba odpovídaly naší poptávce. Nabízené ceny opravy se však pohybovaly od 2,5 do 6 milionu korun. Výsledná cena by byla ovšem známa až po rozpracování. Dalším problémem se jeví garance životnosti a s ní spojený každoroční servis. Řádná oprava stávajícího nástroje by se prakticky rovnala stavbě nového nástroje pouze s využitím ne nejkvalitnějšího fondu píšťal. Uspokojivý výsledek opravy by nám za těchto okolností těžko mohl s jistotou někdo garantovat a stále bychom měli nástroj dimenzovaný do zcela jiných prostor, než je náš gotický chrám. Navíc při těchto radikálních „přestavbách“ je problém i s obecnou garancí.
 
Pokoušeli jsme se také prostřednictvím přátel i biskupství prověřit, zda není k dispozici nějaký starší, vhodný nástroj – klasické varhany – třeba v Německu. Žádný se však neobjevil.
  
Proto jsme se rozhodli po projednání všech variant ve farní ekonomické radě pořídit kvalitní elektronický nástroj od renomované zahraniční firmy, který by splňoval požadavky jak na liturgickou, tak pro případnou koncertní hudbu. K tomuto řešení jsme potom získali souhlas diecézního organologa i generálního vikáře. Zájemci se mohou s obsáhlejším stanoviskem našeho diecézního organologa seznámit na www. stránkách farnosti, kde je zveřejněné.  Instalaci nástroje zajistí odborná firma, která zohlední akustiku chrámu a zajistí, aby nástroj byl pro něj optimálně dimenzován a individualizován. Měli bychom tím v nedlouhé době získat varhany, které technicky, zvukově i rejstříkovými  kombinacemi  značně převýší možnosti našeho současného nástroje. Ten zůstane zachován na svém místě, než  bude možno rozhodnout o jeho budoucnosti. Rád bych všechny ujistil, že dobře chápu přednosti kvalitních klasických píšťalových varhan. Líbily by se mi moc.  Pořízení nového, pro náš kostel odpovídajícího, nástroje však není v současné situaci i vzhledem k situaci ve společnosti po restitucích příliš reálné. Náklady na jeho pořízení by se totiž pohybovaly v řádech desítek milionů.
 
Závěrem bych Vám všem chtěl poděkovat za trpělivost s projevy dosluhujícího nástroje i za zájem a darované finanční příspěvky. Prostředky, které zůstanou nevyčerpané na účelovém účtu, na něm ponecháme především na podporu aktivní hudební, umělecké a kulturní činnosti v našem chrámu a na údržbu nástrojů v celém farním obvodě. Budu  vděčný za Vaši podporu v modlitbě, aby se vše dobře podařilo k Boží oslavě a radosti nás všech.
 
                                          P. Miroslav Šimáček, arciděkan
 
 
Vyjádření diecézního organologa
 
Proč jsem z pozice diecézního organologa vyjádřil souhlas s nákupem PROVIZORNÍHO (!!!) digitálního nástroje pro arciděkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie v Ústí nad Labem?
 
Především bych chtěl na samém počátku zdůraznit již v nadpisu zvýrazněné slovo „PROVIZORNÍHO“. Každý soudný patriot totiž jistě uzná, že hlavní městský kostel, který je současně vikariátním, si reprezentativní píšťalové varhany na úrovni koncertního nástroje zaslouží. Současné varhany arciděkanského kostela v Ústí nad Labem jsou však svébytným problémem od samého počátku. Na své nynější místo byly postaveny druhotně – původně byly určeny pro seminární kostel v Praze – Dejvicích. Nejsem podrobně informován o tom, proč a za jakých okolností došlo k tomuto transferu, ale z dnešních hledisek lze konstatovat, že to rozhodně nebyla šťastná volba! Tyto varhany jsou dílem kutnohorské firmy Josefa Melzera, jehož nástroje jsou sice pověstné zajímavým zvukem, ale stejně tak jsou pověstné naprosto katastrofálním technickým řešením a často, bohužel, i řemeslným zpracováním. Na tomto místě by bylo možno předložit sáhodlouhý výčet nástrojů postavených touto firmou, z nichž se staly již němé monumenty na kůrech, které „straší“ ze spaní nejen administrátory těchto kostelů. Podstatou celého „neštěstí“ je výpustný systém s membránovou vzdušnicí (informovaní vědí, o co jde – stejně tak vědí, že je to jeden z více pneumatických systémů, který je sice relativně laciný, ale po skončení životnosti velmi obtížně opravitelný). Návrhů na obnovu varhan arciděkanského kostela Nanebevzetí Panny Marie se sešlo několik, ale každý z nich má svá úskalí a prakticky žádný není v současných podmínkách bezproblémově realizovatelný.
 
Moje pozice, jakožto člověka, který by se měl podílet na rozhodování, co dále, je ještě obtížnější v tom, že si velmi dobře uvědomuji jisté umělecké hodnoty tohoto nástroje, jehož likvidace by z morálních hledisek nebyla příliš přijatelná, současně však nenacházím řešení, které by bylo technicky vyhovující a současně i finančně únosné pro farnost.
 
Situaci nám ještě zkomplikovali sami varhanáři tím, že naprostá většina z nich se specializovala na restaurování památných a historicky cenných nástrojů podle zásad památkářské etiky. Tím na tuzemském „varhanářském trhu“ vznikla velmi nevyrovnaná nabídka – varhanáři se doslova předhánějí ve výběrových řízeních pro ambiciózní restaurátorské projekty, ale „méněcenné“ pneumatické varhany z poloviny 20. století (paradoxně pro současnou liturgii takřka nejlépe vyhovující) nechce opravovat téměř nikdo. Přesně toto vytýkám mimo jiné též jisté varhanářské firmě (nebudu ji jmenovat, její management se velmi rád soudí a využívá služeb právníka chytajícího protistranu za každé slůvko), z jejíž provenience vzešel i současný nástroj arciděkanského kostela v Ústí nad Labem. Kdyby se raději věnovala opravám „domovských“ nástrojů a nešilhala po projektech, na nichž si nemůže nevylámat zuby! Kolik užitečné služby by tím prokázala našim farnostem – a nejspíš by i prosperovala! Ale to je jiná kapitola, kterou na tomto místě raději uzavřu (s ohledem na právníka oné firmy)…
 
Jednou z variant řešení, které mě také napadlo, ale z více důvodů jej nyní zavrhuji, by bylo získání vynikajících koncertních varhan, které nyní nevyužité zahálejí (a nejspíš i chátrají) v sousedním kostele sv. Vojtěcha. Za minulých společenských poměrů byl tento kostel hrdě přejmenován na „Koncertní a výstavní síň Bedřicha Smetany“ a na zdejší varhany bylo natočeno i několik gramofonových desek. Z více hledisek jde rovněž o velmi zajímavý a hodnotný nástroj. A opět ti informovanější vědí, že to byl po mnoha letech nástroj, který varhanářství v Krnově (a které dnes již také ukončilo činnost) vybavilo mechanickou trakturou „nové generace“. Těchto varhan je také věčná škoda a je s podivem, že jejich situaci také nikdo neřeší. Do mé kompetence tento nástroj však nespadá, protože je majetkem řádu dominikánů, jemuž kostel sv. Vojtěcha nyní patří. Přemístění těchto varhan do arciděkanského kostela by sice po vyřízení všech majetkově-právních náležitostí teoreticky bylo možné, ale právě díky mechanické traktuře a výškové koncepci stavby by bylo nesmírně složité a tedy i nákladné. Takže tudy cesta nejspíš rovněž nevede…
 
Čas letí a arciděkanský kostel funkční nástroj potřebuje. Co tedy dělat? Kdo zná mé názory, tak dobře ví, že jsem snad až příliš fanatickým odpůrcem elektronických a digitálních „šidítek“ ve funkci liturgických varhan. Ale tady jsem – i přes své zásady a přesvědčení – nejspíš nucen prozatím kapitulovat. Však pan arciděkan rád potvrdí, že jsme kvůli varhanám měli nejednu poměrně ostrou výměnu názorů prostřednictvím elektronické pošty.
 
Položme si však v této souvislosti zásadní otázku: Chceme mít při slavení posvátné liturgie v arciděkanském kostele ticho? Nebo nám stačí dýchavičné a akusticky absolutně nedostačující harmonium?
 
A znovu se tak vracím na začátek – berme to jako PROVIZORNÍ řešení! Finanční otázky s tímto řešením související musím považovat za interní záležitost farnosti a necítím se být kompetentní se k němu vyjadřovat.
 
                             Radek Rejšek, diecézní organolog a kampanolog